Jak jsem začala milovat běh
"Dnes ne, ale zítra už určitě."
Předpokládám, že jsem nebyla ojedinělý případ odkládání běhu na další a další den😃. Upřímně? Před pár lety jsem běh dost nesnášela. Nechápala jsem, jak ti vášniví běžci mohou vydržet v kuse běžet třeba 8 km.
Jediné co mě bavilo, bylo nakupování sportovního oblečení, ve kterém jsem udělala dost uměleckých fotek a vložila na instagram s popiskem "Dnes 5 km", ačkoliv jsem v ten den maximálně vstala z postele, pracně se převlékla do běžeckého outfitu, sjela se psem výtahem do přízemí a u dveří počkala, až se Pepina (buldoček) vyběhá.
Když jsem se dost VELKOU náhodou dostala do běžecké nálady a podařilo se mi, netuším jak, dostat se ven, nikdy se mi nepovedlo uběhnout větší vzdálenost bez pauzy. Byla jsem absolutně bez motivace.
A jak moc mi vadili kolemjdoucí, kolemběžící a vlastně všichni ostatní, kteří mě zahlédli při výjimečné snaze se hýbat 😃.
Byla to bída, co si budem....Ovšem moje životospráva byla daleko zoufalejší.
Nejedla jsem pravidelně, cpala jsem se čokoládou, pila alkohol (někdy ve větší míře), kouřila a nějaké to zdraví vůbec nehrotila. Jasně, výčitky přišly ruku v ruce s kocovinou. Jenže kocovina trvala půl dne a zmizela jako pára nad hrncem. Na to, že mi bylo 22, jsem mohla ke svému zdraví přistupovat zodpovědněji.
Nakonec jsem otěhotněla, což byl můj osobní důvod se přestat snažit o sportovní aktivitu, ovšem přestala jsem s konzumací alkoholu a tabáku. LOGICKY! A ejhle😃, nabrala jsem 31,5 kila. Je důležité podotknout, že všechna ta kila nebyla z jídla, ale jednalo se o onemocnění placenty, které způsobovalo velké zadržování vody v těle. Dejme tomu, že 18 kilo bylo z jídla a zbytek Šíma, placenta, děloha a voda.
Byl to šok. Došlo u mě k velké fyzické změně, kdy jsem se nechtěla podívat do zrcadla. Veškeré diskuze o "rozloučení s kilami na porodním sále" byly k ničemu. Já tam nechala sotva 5 kilo.
Trvalo dva měsíce, než jsem se jakž takž sama se sebou srovnala. Moje dřívější oblečení ve velikosti 36,38 jsem fakt nosit nemohla.
Nechtěla jsem chodit mezi lidi. Psychika klesla na bod mrazu.
Nezbývalo mi nic jiného, než začít cvičit a zpevňovat.
S kámoškou jsme rozjely kulturistickou dráhu 😃. Pořídily si permanentky do fitka.
Po chvíli jsem se rozhodla, že začnu spolupracovat s fitness trenérkou i výživovou poradkyní. Měla jsem nastavený fyzický a stravovací režim. Kila šla pomalu dolů. Na jaře, 9 měsíců po porodu, jsem se začala cítit jako člověk 😃.
Jenže stále to nebylo ono. Bylo nutné zařadit do mého režimu i kardio. "A proč ne?!"řekla jsem si v duchu. Kondici mám daleko lepší než dřív. Jím zdravě, škodlivé zlozvyky už mě dávno opustily, takže je ideální čas zkusit vyběhnout.
Inspirovala jsem se i sledováním nějakých těch vymakaných a krásných fitness holek na sociálních sítích.
Ty brďo, první běh po roce a půl?! Já zvládla běžet 2 kilometry bez pauzy?! A v tu chvíli mě to chytlo! Určila jsem si své vzdálenostní hranice a pokaždé se je snažit zvládnout.
Ne vždy se to podařilo. Ale co, dyť se svět nezboří😃, zvládnu to příště.
Běhám 4 měsíce. Cca 2-3 týdně. A uběhnu už přes 8 km bez zastavení?! Dokonce mě to baví?
Nejlepší na tom všem je ten pocit. Jakmile člověk doběhne do cíle. Upocený, udýchaný, ale hrdý na výkon. Ať už svou hranici překročil nebo ne. Ta hrdost se dostaví vždy s vyplavením endorfinu.
Nestydím se ani za styl a rychlost běhu. Před chlapama nezrychluju a neřeším, zdali vypadám jako Emil Zátopek nebo Phoebe z Přátel 😃.
Baví mě to. Běh je závislostí, cíl motivací. Zároveň se stal i mojí duševní hygienou. Díky němu beru věci s nadhledem, optimističtěji než dřív.
Joooo a víte na koho při běhu nejvíc myslím? Na Toma Hanksa a jeho legendární roli Forresta Gumpa😃. Neustále si opakuji "Běž, Foreste, běž!" 😊
Předpokládám, že jsem nebyla ojedinělý případ odkládání běhu na další a další den😃. Upřímně? Před pár lety jsem běh dost nesnášela. Nechápala jsem, jak ti vášniví běžci mohou vydržet v kuse běžet třeba 8 km.
Jediné co mě bavilo, bylo nakupování sportovního oblečení, ve kterém jsem udělala dost uměleckých fotek a vložila na instagram s popiskem "Dnes 5 km", ačkoliv jsem v ten den maximálně vstala z postele, pracně se převlékla do běžeckého outfitu, sjela se psem výtahem do přízemí a u dveří počkala, až se Pepina (buldoček) vyběhá.
Když jsem se dost VELKOU náhodou dostala do běžecké nálady a podařilo se mi, netuším jak, dostat se ven, nikdy se mi nepovedlo uběhnout větší vzdálenost bez pauzy. Byla jsem absolutně bez motivace.
A jak moc mi vadili kolemjdoucí, kolemběžící a vlastně všichni ostatní, kteří mě zahlédli při výjimečné snaze se hýbat 😃.
Byla to bída, co si budem....Ovšem moje životospráva byla daleko zoufalejší.
Nejedla jsem pravidelně, cpala jsem se čokoládou, pila alkohol (někdy ve větší míře), kouřila a nějaké to zdraví vůbec nehrotila. Jasně, výčitky přišly ruku v ruce s kocovinou. Jenže kocovina trvala půl dne a zmizela jako pára nad hrncem. Na to, že mi bylo 22, jsem mohla ke svému zdraví přistupovat zodpovědněji.
Nakonec jsem otěhotněla, což byl můj osobní důvod se přestat snažit o sportovní aktivitu, ovšem přestala jsem s konzumací alkoholu a tabáku. LOGICKY! A ejhle😃, nabrala jsem 31,5 kila. Je důležité podotknout, že všechna ta kila nebyla z jídla, ale jednalo se o onemocnění placenty, které způsobovalo velké zadržování vody v těle. Dejme tomu, že 18 kilo bylo z jídla a zbytek Šíma, placenta, děloha a voda.
Byl to šok. Došlo u mě k velké fyzické změně, kdy jsem se nechtěla podívat do zrcadla. Veškeré diskuze o "rozloučení s kilami na porodním sále" byly k ničemu. Já tam nechala sotva 5 kilo.
Trvalo dva měsíce, než jsem se jakž takž sama se sebou srovnala. Moje dřívější oblečení ve velikosti 36,38 jsem fakt nosit nemohla.
Nechtěla jsem chodit mezi lidi. Psychika klesla na bod mrazu.
Nezbývalo mi nic jiného, než začít cvičit a zpevňovat.
S kámoškou jsme rozjely kulturistickou dráhu 😃. Pořídily si permanentky do fitka.
Po chvíli jsem se rozhodla, že začnu spolupracovat s fitness trenérkou i výživovou poradkyní. Měla jsem nastavený fyzický a stravovací režim. Kila šla pomalu dolů. Na jaře, 9 měsíců po porodu, jsem se začala cítit jako člověk 😃.
Jenže stále to nebylo ono. Bylo nutné zařadit do mého režimu i kardio. "A proč ne?!"řekla jsem si v duchu. Kondici mám daleko lepší než dřív. Jím zdravě, škodlivé zlozvyky už mě dávno opustily, takže je ideální čas zkusit vyběhnout.
Inspirovala jsem se i sledováním nějakých těch vymakaných a krásných fitness holek na sociálních sítích.
Ty brďo, první běh po roce a půl?! Já zvládla běžet 2 kilometry bez pauzy?! A v tu chvíli mě to chytlo! Určila jsem si své vzdálenostní hranice a pokaždé se je snažit zvládnout.
Ne vždy se to podařilo. Ale co, dyť se svět nezboří😃, zvládnu to příště.
Běhám 4 měsíce. Cca 2-3 týdně. A uběhnu už přes 8 km bez zastavení?! Dokonce mě to baví?
Nejlepší na tom všem je ten pocit. Jakmile člověk doběhne do cíle. Upocený, udýchaný, ale hrdý na výkon. Ať už svou hranici překročil nebo ne. Ta hrdost se dostaví vždy s vyplavením endorfinu.
Nestydím se ani za styl a rychlost běhu. Před chlapama nezrychluju a neřeším, zdali vypadám jako Emil Zátopek nebo Phoebe z Přátel 😃.
Baví mě to. Běh je závislostí, cíl motivací. Zároveň se stal i mojí duševní hygienou. Díky němu beru věci s nadhledem, optimističtěji než dřív.
Joooo a víte na koho při běhu nejvíc myslím? Na Toma Hanksa a jeho legendární roli Forresta Gumpa😃. Neustále si opakuji "Běž, Foreste, běž!" 😊
Komentáře
Okomentovat