Mental force...
Budíme se každý den s tím, že jsme si naprosto jistí, jak ten den proběhne. Nenapadne nás, jaká může v našem plánu změna. Žijeme víceméně stereotypně.
Od doby, kdy jsem navštívila jednu paní se budím s tím, že nic nemusí být podle našich klasických a předvídatelných plánů.
Jsem na mateřské a každá koruna se vždycky hodí. Podala jsem si inzerát – Nabídka hlídání dětí.
Dostala jsem hodně nabídek a mezi nimi se objevila ta, u které jsem ani netušila, jak moc změní moje uvažování.
Byla to maminka s dvojčaty. Dětem necelé 3 roky, chlapeček a holčička.
Její email byl stručný. Stálo v něm, že bych hlídala 3x týdně, což mi přišlo ideální. Po domluvě jsme se sešly. Bylo ovšem nutné, abych dorazila k nim domů i s mým psem. A proč? Protože jejímu synovi byla diagnostikována porucha autistického spektra – PAS.
Pokud někdo z Vás netuší o co jde, tak PAS je porucha některých mozkových funkcí. Zatím není známa příčina. Tušila jsem, do čeho jdu, jelikož můj mladší brácha od 3 let oficiálně autistou je. Oficiálně proto, protože v tomto věkovém období lze nejříve autismus diagnostikovat.
Vyjela jsem výtahem do určeného patra. Otevřela mi strašně sympatická paní. Neostýchala jsem se, vlezla jsem do bytu a rovnou poprosila o misku vody pro Pepinu. Zahlédla jsem děti hrající si v obývacím pokoji se svojí babičkou. Holčička dováděla a smála se, chlapeček si lebedil na koberci s lahví v ruce.
Pozdravila jsem děti, představila se jejich babičce a sedla si na koberec. Málá divenka ke mně našla důvěru ihned, chlapeček si mě asi ani nevšiml.
Po chvíli oba dva dováděli s Pepinou. Netlačila jsem na pilu, byla jsem svá a občas je nějak jemně popíchla.
Takhle vypadalo naše seznámení. Celou dobu jsem sledovala klučíka. Jeho chování, vyjadřování, projevy verbální i neverbální.
Samozřejmě došlo na dlouhý rozhovor s jejich maminkou. V tu chvíli mi došlo s jak moc silnou ženou se bavím.
Její těhotenství nebylo ideální už od začátku, prodělala dost onemocnění a mezi nimi i preeklampsii, měla autonehodu a děti se narodily ve 31 týdnu těhotenstvi. To je o 9 týdnů dříve, než se děti rodí.
Porod byl komplikovaný. Oba droběčci měli nízké abgar skore a bylo nutné je oživovat. Holčičku přivedli k životu hned, chlapeček si dával na čas, ale, diky bohu, se jim to podařilo také.
Na výchovu paní zůstala sama.
Vzhledem k tomu, že v prenatálním období byla dívenka dominantnější, se i chlapeček narodil daleko drobnější.
Všechny tyto okolnosti (nelehké těhotenství, autonehoda, preeklampsie, komplikovaný příchod na svět) způsobily to, že chlapec má jednu z nejzávažnějších poruch dětského mentálního vývoje -AUTISMUS. Časem se zjistí, jestli jde o kombinaci autismu s aspergerovým syndromem.
S maminkou jsme dlouze hovořily. Mluvila jsem o mé třídě, o Vaškovi (brácha) , o speciálních školkách atd. Ona zas o tom, proč vlastně musí nastoupit do práce. Náš systém neposkytuje velkou pomoc rodinám s dětmi, které jsou ve stejné situaci.
A to je to. Systém u nás je postaven tak, že rodiče musí pracovat od nevidím do nevidím, aby mohli uživit rodinu, zatím co se užírají pocitem viny, že nejsou se svými dětmi.
Docvaklo mi to a bylo mi do breku.
S jakými pocity tahle silná žena ulehá do postele? Může vlastně spát? Kolik nocí probděla, protože si moc dobře uvědomuje, jak těžké to bude její dítě mít?
Málokde se setká s pochopením. Děti dokáží dávat výrazně najevo ostatním, jak moc jsou odslišní. Pokud se s kolektivem ve škole, školce apod., kde je nějaké „nenormální“dítě, nepracuje tak, jak má, děti nenajdou cestu k abnormalitám. Přece jenom my vytváříme v dětech předstudky.
To, co je pro ní víc, než její vlastní život, má nálepku.
Je zaškatulkovaný.
Nejenom děti, ale i dospělí nemají pochopení. Není se čemu divit. Média řeší inkluzi, ale nikdo ani netuší, o co jde. Nejsme informovaní. Pokud nejsme ve stejné situaci anebo nemáme známé, kteří prochází něčím podobným, asi bychom se chovali naprosto stejně jako většina.
Když se člověk vydá s dítětem, které má svůj vlastní svět, kde se cítí bezpečněji, nastanou kolikrát situace hysterického pláče, paniky a zoufalství. Může jít o běžnou činnost jako je třeba jízda metrem. Pro nás nestresující, každodenní činnost, ale pro jedince s PAS může jít o nejfrustrující věc, která ho kdy potkala. Hromada lidí, žádný volný prostror, žádná možnost úniku.
Jak reaguje okolí?
„To je spratek.“, „Je nevychovaný.“, „Já bych ho ztřískal.“ Nikdo ale ani netuší, co on sám musí uvnitř své hlavy zažívat.
Asi bych se chovala stejně, nemůžu soudit, ale díky zkušenosti v rodině, ve škole, u známých a jejich známých vím, že bych nikdy nereagovala stylem, že mi ten řev je na obtíž, protože nikdy nic nevím.....
A tímto článkem vzdávám hold všem rodičům, rodinám a dětem, kterým se postavilo do cesty nějaké mentální, fyzické onemocnění či cokoliv jiného, co radikálně změnilo každodenní rutinu v boj s vlastním uvažováním, sebeobviňováním a hlavně s tím srdcervoucím strachem o své nejvytouženější poklady.
Nikdo z nás neví, čím vším si museli a musí projít...
Od doby, kdy jsem navštívila jednu paní se budím s tím, že nic nemusí být podle našich klasických a předvídatelných plánů.
Jsem na mateřské a každá koruna se vždycky hodí. Podala jsem si inzerát – Nabídka hlídání dětí.
Dostala jsem hodně nabídek a mezi nimi se objevila ta, u které jsem ani netušila, jak moc změní moje uvažování.
Byla to maminka s dvojčaty. Dětem necelé 3 roky, chlapeček a holčička.
Její email byl stručný. Stálo v něm, že bych hlídala 3x týdně, což mi přišlo ideální. Po domluvě jsme se sešly. Bylo ovšem nutné, abych dorazila k nim domů i s mým psem. A proč? Protože jejímu synovi byla diagnostikována porucha autistického spektra – PAS.
Pokud někdo z Vás netuší o co jde, tak PAS je porucha některých mozkových funkcí. Zatím není známa příčina. Tušila jsem, do čeho jdu, jelikož můj mladší brácha od 3 let oficiálně autistou je. Oficiálně proto, protože v tomto věkovém období lze nejříve autismus diagnostikovat.
Vyjela jsem výtahem do určeného patra. Otevřela mi strašně sympatická paní. Neostýchala jsem se, vlezla jsem do bytu a rovnou poprosila o misku vody pro Pepinu. Zahlédla jsem děti hrající si v obývacím pokoji se svojí babičkou. Holčička dováděla a smála se, chlapeček si lebedil na koberci s lahví v ruce.
Pozdravila jsem děti, představila se jejich babičce a sedla si na koberec. Málá divenka ke mně našla důvěru ihned, chlapeček si mě asi ani nevšiml.
Po chvíli oba dva dováděli s Pepinou. Netlačila jsem na pilu, byla jsem svá a občas je nějak jemně popíchla.
Takhle vypadalo naše seznámení. Celou dobu jsem sledovala klučíka. Jeho chování, vyjadřování, projevy verbální i neverbální.
Samozřejmě došlo na dlouhý rozhovor s jejich maminkou. V tu chvíli mi došlo s jak moc silnou ženou se bavím.
Její těhotenství nebylo ideální už od začátku, prodělala dost onemocnění a mezi nimi i preeklampsii, měla autonehodu a děti se narodily ve 31 týdnu těhotenstvi. To je o 9 týdnů dříve, než se děti rodí.
Porod byl komplikovaný. Oba droběčci měli nízké abgar skore a bylo nutné je oživovat. Holčičku přivedli k životu hned, chlapeček si dával na čas, ale, diky bohu, se jim to podařilo také.
Na výchovu paní zůstala sama.
Vzhledem k tomu, že v prenatálním období byla dívenka dominantnější, se i chlapeček narodil daleko drobnější.
Všechny tyto okolnosti (nelehké těhotenství, autonehoda, preeklampsie, komplikovaný příchod na svět) způsobily to, že chlapec má jednu z nejzávažnějších poruch dětského mentálního vývoje -AUTISMUS. Časem se zjistí, jestli jde o kombinaci autismu s aspergerovým syndromem.
S maminkou jsme dlouze hovořily. Mluvila jsem o mé třídě, o Vaškovi (brácha) , o speciálních školkách atd. Ona zas o tom, proč vlastně musí nastoupit do práce. Náš systém neposkytuje velkou pomoc rodinám s dětmi, které jsou ve stejné situaci.
A to je to. Systém u nás je postaven tak, že rodiče musí pracovat od nevidím do nevidím, aby mohli uživit rodinu, zatím co se užírají pocitem viny, že nejsou se svými dětmi.
Docvaklo mi to a bylo mi do breku.
S jakými pocity tahle silná žena ulehá do postele? Může vlastně spát? Kolik nocí probděla, protože si moc dobře uvědomuje, jak těžké to bude její dítě mít?
Málokde se setká s pochopením. Děti dokáží dávat výrazně najevo ostatním, jak moc jsou odslišní. Pokud se s kolektivem ve škole, školce apod., kde je nějaké „nenormální“dítě, nepracuje tak, jak má, děti nenajdou cestu k abnormalitám. Přece jenom my vytváříme v dětech předstudky.
To, co je pro ní víc, než její vlastní život, má nálepku.
Je zaškatulkovaný.
Nejenom děti, ale i dospělí nemají pochopení. Není se čemu divit. Média řeší inkluzi, ale nikdo ani netuší, o co jde. Nejsme informovaní. Pokud nejsme ve stejné situaci anebo nemáme známé, kteří prochází něčím podobným, asi bychom se chovali naprosto stejně jako většina.
Když se člověk vydá s dítětem, které má svůj vlastní svět, kde se cítí bezpečněji, nastanou kolikrát situace hysterického pláče, paniky a zoufalství. Může jít o běžnou činnost jako je třeba jízda metrem. Pro nás nestresující, každodenní činnost, ale pro jedince s PAS může jít o nejfrustrující věc, která ho kdy potkala. Hromada lidí, žádný volný prostror, žádná možnost úniku.
Jak reaguje okolí?
„To je spratek.“, „Je nevychovaný.“, „Já bych ho ztřískal.“ Nikdo ale ani netuší, co on sám musí uvnitř své hlavy zažívat.
Asi bych se chovala stejně, nemůžu soudit, ale díky zkušenosti v rodině, ve škole, u známých a jejich známých vím, že bych nikdy nereagovala stylem, že mi ten řev je na obtíž, protože nikdy nic nevím.....
A tímto článkem vzdávám hold všem rodičům, rodinám a dětem, kterým se postavilo do cesty nějaké mentální, fyzické onemocnění či cokoliv jiného, co radikálně změnilo každodenní rutinu v boj s vlastním uvažováním, sebeobviňováním a hlavně s tím srdcervoucím strachem o své nejvytouženější poklady.
Nikdo z nás neví, čím vším si museli a musí projít...
Komentáře
Okomentovat