Sick soul

Také Vám přijde svět tak absurdní?

Tento týden jsem měla to štěstí, že jsem s mojí kamarádkou a bývalou učitelskou kolegyní, která do své práce je stejně zapalená jako já, navštívila psychiatrickou léčebnu v přažských Bohnicích.
Hele, nebudu lhát, nechtělo se mi. Venku lilo, Honza byl doma, Šimon zrovna spal po obědě, neměla jsem umytou hlavu :-D. Jenže jsem Denise, ještě jednou promiň, dala tolikrát košem, že mi ve finále bylo hloupé jí napsat, že nepřijdu.


Nevím, čím to je, ale dřív člověk "jenom" žil, potloukal se, o nic se nezajímal. Věci měly své dění a mě to nezajímalo. Kromě válečné historie mě nic neovlivnilo. Jo, jasně, vždycky jsem byla trochu cíťa a věděla jsem, že chci pomáhat lidem, dětem a bezbranným. Věděla jsem ale, že to budu dělat až budu "velká". Jo, jenže mi bylo 20 :-D. Dnes mě ovlivní i tak nepatrné drobnosti, kterých bych si dřív nevšímla, nezavadila o ně. Jejich význam by byl téměř nulový. Tehdy by to tak bylo určitě, ale dnes? Dnes ne...

Denisa mě čekala u hlavní budovy "blázince", nerada tento výraz používám, ale jistě je lidem bližší než "léčebna"...
Vešly jsme dovnitř. U stánku stojícího na hraně, jež rozděluje racionální svět od toho iracionálního.
Dotaly jsme pár prospektů, informace o zajímavých přednáškách, workshopech apod.
Jsem praktická, měla jsem neuvěřitelnou radot z toho, že jsem dostala pár psychologických knih grátis. Kdyby tam bylo občerstvení, věřte, že bych jím zaplnila svojí kabelku. Z těhle důvodů miluju rauty :-D.

Moje zvědavost se zaměřila na veškeré dílny nacházející se v areálu. Navštívily jsme pletařskou, arte, keramickou, textilní, truhlářskou dílnu. Mluvily jsme s terapeuty a zjišťovaly, jak vlastně takové terapie probíhají. Jestli jste článek dočetli až jsem a očekáváte, že popíšu odbornou práci psychiatrů a terapeutů, tak se omlouvám, ale na to jsou odbornější weby :-D.

Veškeré vyprávění bylo moc zajímavé. To, jak oni všichni, především právě terapeuti, byli nadšení do své práce, která, bohužel, je odměňována malou mzdou, bylo obdivuhodné. Ve všech dílnách byla tak příjemná atmosféra.

Největší dojem na mě udělalala místní čajovna. Bála jsem se, že se budu muset zouvat, ale nemusela jsem. Díky bohu. Měla jem každou ponožku jinou a nevím, jestli by to ostatní ocenili :-D.

Objednala jsem si Sencha čaj, protože jsem milovník čajů. Přinesl ho pán. Bylo mu zhruba 55 let, byl veselý a ukecaný. Doprovázela ho paní zhruba ve stejném věku. Byla ostražitá, nervozní, ale skrývala to za nejistým úsměvěm. Poc chvíli si k nám přisedla "čajovnická" terapeutka. Začal půl hodinový rozhovor o principu fungování terapií, jaký vliv má to, že pacienti vaří kávu nebo čaj, myjí nádobí, kasírují, mluví s cizími lidmi. Jaký přínos pro ně má to, že mají dané povinnosti.

Ten milý, nesměle pozitivní pán, který mi několikrát popřál hezký den a ta dáma, které čpěl z očí strach, byli schizofrenici. Přesněji řečeno byli to paranoidní schizofrenici...

Tak a teď je tu začíná ta část, ke které vlastně celou dobu směřuji :-D.


Když si zlomíme nohu, dají nám sádru. Bolí nás hlava, ládujeme se ibuprofenem, ale co dělat, když bolí duše?
Když to, co nenahmatáme, trpí.
Jak tenká je hranice mezi duševním zdravím a nějakou pychickou chorobou? Můžeme být více či méně odolní vůči vnějším faktorům, které do duše bodají jako hmyz?

V dnešním přelidněném světě, kde jsme loutkami telefonů, je asi jednoduché každé individuum zaškatulkovat, pokud se jen trochu liší od ostatních. Nevyvíjí se podle norem, nechová se podle standardů, tak je to prostě blázen, tečka. Jak absurdní. K takové vypělosti nás dohnaly války, utrpení, boj za svobodu...?

Za těmi zdmi, kde se pohybují lidé závislí na omamných látkách, mají narušené myšlení, chování, náladu, trpí neurózou, úzkostí, strachem, křičí bolestí to, co nikdo nevidí.
Víte, jak se tito lidé léčí? Mylíte, že se vůbec nějak léčí?
Ve většině případů se jen veškeré symptomy pouze utlumí.

Tihle pacienti jsou odříznutí od světa, od rodin, od přátel. Netráví v léčebně týden, měsíc nebo půl roku. Někteří tam jsou i roky nebo dokonce desetiletí.
Mrzí mě, že těmto lidém byly rozdány tyto karty, se kterými musejí život hrát.


Jakmile jsem z areálu odcházela, došlo mi, jak pomíjivé věci jsou. To, co bylo včera, nemusí být zítra. Jak moc důležitá je podpora lidí nám blízkých, nebo i těch, kteří nám jsou vzdálenější. Nekoukat na jakkoli nemocné skrze prsty.


Jestli někdy zajdete do bohnické léčebny, musíte zajít do té čajovny. Je to tam fajn a navíc za pakatel ✌🏻.


Snažme se pomáhat druhým a nezlehčujme jejich trápení. Jo a važme si života.❤️